Pobytová služba a jak by měla vypadat

"Nechci do ústavu" je název jedné z písní legendární skupiny Tři Sestry. Přesně tak. Do ústavu nechce nikdo. Přesto se tam může ocitnout prakticky kdokoli a řada lidí je nakonec ráda, že má alespoň ten "svůj" ústav. 

Jsem už pět let ředitelkou Domova pro osoby se zdravotním postižením Sulická. Zkráceně mu říkáme Domov Sulická. Jsme ti, kteří asistují lidem s mentálním postižením v pobytové službě a snažíme se hodně o to, aby naši klienti žili co nejvíce běžným způsobem života. Nedávno jsem přednášela studentům o tom, co je to přístup zaměřený na člověka a jak je to s tím běžným způsobem žití. Najednou jsem si uvědomila, že každý máme za běžné něco jiného a každý se díváme na člověka, který žije v pobytové službě tak trochu jinak.

CHOVANEC VS KLIENT

Pokusím se vysvětlit možná mnohým nevysvětlitelné. Nakonec se mi to podařilo vysvětlit i studentům. Jdu z domova, zavřu dveře a zamknu, to je normální a běžné. Klient našeho Domova v minulosti opustil svůj pokoj, v přeneseném slova smyslu svůj byt, ani nezavřel a odešel prostě směrem k jiné činnosti. Proč by zavíral, jeho dveře neměly nikdy žádný klíč. Žádný klíč, žádné soukromí, žádná identifikace s tím, tohle je moje a tohle někoho jiného. Tedy něco jako nesoukromé soukromí.

V Domově Sulická jsme nejenom toto, ale i mnoho dalších věcí začali měnit. Odborně se tomu říká odbourávání ústavních prvků. Kdo z klientů naší služby ví, co je to klíč, umí ho použít. Má svůj klíč od svého pokoje a prostě si ho zamyká. Zavřené dveře pak znamenají chci být sám, pokud chceš za mnou zaklepej, buď řeknu dále nebo ne.

Co ráno snídáte? Já celý život nejraději jogurt a kávu, občas si dám čaj nebo džus. Takhle si mnozí lidé v pobytových službách jednoduše vybrat nemohou. Často by je to ani nenapadlo. V Domově Sulická jsme to změnili. Pokud si klient například odhlásí snídani, není problém v rámci nácviků samostatnosti dojít si s klientem koupit právě jogurt nebo něco jiného. Samozřejmě to musí být ve finančních možnostech klienta.

KÁVU NEBO ČAJ?

Pamatuji si na jednu z prvních historek, kdy jsme se klientky ráno zeptali, zda si dá kávu nebo čaj. Obrátila se na asistenta a zeptala se, co si má dát. Neuměla se rozhodnout, celý život jí někdo vedl k tomu, dnes je káva, zítra bude čaj. Snažíme se klienty podporovat v jejich vůli a v jejich rozhodování. Rozhodování o jídle nebo o tom, zda si budu zamykat je to jednodušší. Složitější je rozhodnout se, že budu pracovat, budu se snažit trénovat samostatnost v žití, tedy i v bydlení a jednou to snad i dokážu. Je toho tolik na světě, o čem každý jeden z nás musí každý den rozhodovat sám za sebe. K rozhodnutí patří i odpovědnost, i to patří k normálnímu světu. Naši klienti, kteří tohle zvládli dnes bydlí v chráněném bydlení, pracují a každým dnem naši službu potřebují méně a méně. Jezdí na prázdniny, tráví víkendy na kole, výletech nebo na vodě. Chodíme na koncerty a do divadla a sami divadlo hrajeme, máme kapelu a jsme na ní pyšní. A začalo to klíčem od pokoje a výběrem snídaně.

PŘÍJEMNÝ POBYT

Vím, že pro některé z nás jen pomyšlení, že kdokoliv žije v pobytové službě není normální. Naučila jsem se pomáhat, pochopit a doporučit cokoliv dalšího než právě pobytovou službu. Snažím se rozlišovat kdo potřebuje skutečně pomoc 24 hodin denně a kdo se bez neustálé asistence obejde. Nicméně bez pobytových služeb to z dlouhodobého pohledu nepůjde. Otázkou je, jak velké budou, jaká v nich bude podpora a pomoc, jak důstojně se umíme postarat o lidi, kteří to sami nezvládnou. Považuji za neskutečně důležité, aby nejenom v Domově Sulická byly nastavovány služby podle potřeb jednotlivce. Nikdy nesmíme připustit, aby se člověk pouze přizpůsoboval službě.

I lidé v jakékoliv pobytové službě jsou součástí společnosti, i já nebo vy se v podobné službě můžeme kdykoliv potkat jako klienti. V jaké službě bychom v případě nutnosti chtěli žít?