Představte si, že se jednoho dne z nejrůznějších důvodů ocitnete před v pravdě životní křižovatkou. Vaše kroky povedou do domova pro seniory, kde budete dožívat své poslední roky.
Zkuste se vžít do toho, jak chcete žít, co si chcete vzít s sebou, jak se rozloučíte s věcmi, se kterými žijete mnoho let, které shromažďujete celý život. Že až do takové služby půjdete, bude vám to vlastně všechno jedno? Možná. Ale co když ne?
Tuto situaci nyní řeším s rodinným přítelem. Manželům je zhruba 80 let, nejsou schopni se o sebe postarat, nežijí v Praze, jsou sami. Chtějí žít spolu a důstojně dožít. Když jsme se bavili o tom, kam, první zaznělo, abychom mohli co nejsvobodněji žít. Abychom si mohli plánovat své aktivity podle sebe. Potřebujeme rehabilitaci, ale chceme si jí domlouvat sami. Chceme si mít možnost objednávat své jídlo.
Máme sice omezené finanční možnosti, ale to by snad šlo, ne?Za sebe říkám, že to musí jít! Znám mnoho domovů pro seniory, kde to takhle jde a vysekávám všem kolegům neskutečnou poklonu za to, jak mnozí své služby vedou. Znám takové, kde je dokonce zajištěn vzdělávací program pro seniory. Znám služby, které jezdí na výlety, za kulturou nebo třeba se v domově starají o zvířata.Ono tak trochu všechno jde, když se chce…
Rostoucí zájmem lidí o pobytové služby, které umožní co nejvíce svobodně dožít bude přirozeně vytvořen tlak na to, aby se podobným směrem vydaly i další podobné služby. Myslím, že je to správně a domov pro seniory není léčebna dlouhodobě nemocných. Lidé v pobytových službách nemají být pohlceni službou. Má to být zcela naopak.
